Až budu v závěru roku bilancovat, určitě si vzpomenu na svoje první Vysoký Tatry. Na to, jak jsem poprvé rozmotávala řemínky u turistických maček (a kdo to dělal, ví, že jsou zatraceně dlouhý a neni to žádná pohádka!), na poprvé s cepínem, jehož funkci jsem vnímala čistě jako okrasnou a důležitou zejména na vrcholech, v rukách natažených nad hlavou. 

Než se nostalgickým vzpomínáním a děkovačkama rozpustím, ukážu, kudy jsme s Barčou šly a kam bych za dobrý podmínky, s ve štěstíčku obaleným cepínem, poslala na túru v podzimních Tatrách i tebe. 

První den je zahřívací a ze Starého Smokovce vyrážíme přes Hrebienok na Zbojnickou chatu. Počítáme se sněhem, takže máme batohy ozdobené cepínem i mačkami. Já si k tomu všemu plánuju usnadnit cestu holemi, ty se ale v místním skalnatém terénu nudí a po chvíli rádoby usnadňování končí na batohu. 

Pokud se někde vyplatí mít s sebou zbytnosti, jsou to hory zapadané sněhem, kde se zadkem i batohem drbeš o skálu. 

Cestou se doptáváme procházejících, na co jinýho než na podmínku.  

Po několika hodinách docházíme na chatu. Zahajuju první kolo ztrát a nálezů. Přicházím o náušnici, kterou později Barča nachází někde mezi chatou a kadibudkou. Objednáváme to nejlevnější, co hospoda nabízí. Pivo chutná dobře.

Večer zaleháváme brzo, ale k naší smůle ne dřív než chrápající spolunocležníci. 

Od Zbojnické chaty přes Prielom a Poľský hrebeň (2200 m)

Neuběhne ani 7 hodin a už nazouváme pohorky. Pochybuji, že jsem někdy na horách zažila krásnější ráno. 

Když Barča zavelí “nasadit mačky”, moc nechápu, co po mně chce. V tuhle chvíli netuším, že si o dva dny později vysloužím tleskánky za to, že si při chůzi neroztrhnu gatě.

Chůze s cepínem připomíná spíš kutání stříbra, přesto se po nějakém čase dostáváme nahoru. Sluníčko si nejspíš dalo za cíl všechno pořádně rozpálit, takže jsme moc rády, že jsme si přivstaly a využily tak pevného sněhu. Prostě dobrý plánování a ta podmínka, panečku!

Dolů je to samozřejmě vždycky horší, takže ve zkratce – mačky na kramlích, mačky na šutrech, držení se řetězů. Kluzká, zatracená námraza. Tohle rozhodně není moje oblíbená část a raději bych se procházela na 13cm podpatcích po pražských kostkách. Tady docela slušně kleju. Barča to sice nepotvrdí, ale já tuším, že si přesně v tenhle okamžik uvědomí, že děti má nakonec dvě a ne jen jedno.  

Když uteču hrobníkovi z lopaty, sundaváme mačky a pelášíme dál. Pelášení rozhodně nebyl dobrý nápad. Obě hodíme vozemboucha. Později obě tvrdíme, že jenom jednou. 

Proti nám jdou lidi v lehkých keckách a já přestávám rozumět světu.

Na další občerstvovací štaci vaříme Adventure menu, kuřecí Tikka Masalu doporučuju všema deseti, pokud se chceš perfektně prohřát i zevnitř.

Poslední kilometry nás čekají výhradně z kopce. Očima lejzruju medvědí stopy. U auta zouváme boty a plánujeme přejezd na Malou Fatru. 

Noc trávíme v autě na parkovišti, které nám pomůže vybrat super apka Car4Night. Stačí zaškrtnout, že chceš místo s pěknými výhledy a bez úchylů. 

Není nad dobrou radu zdarma, takže taky zaškrtni “bez prasat”. To jen, ať se třeba v noci nebojíš dojít si na záchod. 

Ráno před přejezdem na Fatru vyrážíme na velice krátký výšlap po Monkove dolině. Krátký třeba taky znamená 900 m převýšení na 6 km, takže určitě není třeba brát si vodu nebo taky hole, které byly dosud spíš gramy navíc. 

Po třech kilometrech litujeme, že hole zůstaly v autě. Trasa je příšerně blátivá a kluzká. Nahoru se škrábeme po čtyřech, absolutně nechápu, jak se v celku dostaneme dolů. 

Nahoře zjišťuju, že nemám rukavici. 

Je až neuvěřitelný vidět na štít, na kterém jsme byly předchozí den. Mít rukavici, utřu si do ní slzy dojetí. 

Bláto zůstává za námi a my jsme přesvědčené, že na Fatru už síly nemáme. Co ale nakonec máme, je moje rukavice, která se najednou objeví na kameni před námi. Jestli tohle není dobrá podmínka, tak už fakt nevím. 

V potoce smýváme bláto a doplňujeme nulovou energii. Čistě ze setrvačnosti přejíždíme na Malou Fatru, kde parkujeme doslova pár kilometrů od Chaty na Grúni. Než se totálně setmí, nasazujeme pohorky a čelovky a letíme na chatu, kde na nás čeká večeře, kofola a kamarádi. 

Za chůze ztratím náušnici.

Tak o tomhle to dneska neni.

Tak trochu spontánní, tak trochu plánovaná dvoudenní túra po Kruškách s jedním přespaním ve stanu. Dva dny v terénu zvládnu i kdyby padaly trakaře, však ten první den se přežije a druhej už znamená cestu domů, nač to hrotit. 

Až na to, že vůbec.

Ambice jsou velké, budíček řve, že je 5 hodin a 3hodinová cesta vláčkem před námi. Cestou vlakem jsou výhledy jak víno, jen co ale vystoupíme ven, stahují se mračna. 

Vážně musím zmiňovat, že nás mraky očůrají v prvních 10 minutách takovým způsobem, že se v našich botách vytvoří jezero To mě poser?! A vážně mě nutíte přiznat se, že jsem si zapomněla pláštěnku na batoh i nepromokavý kalhoty?

Držíme se červené turistické trasy označené E3, což je zpravidla mix asfaltu a šotoliny. Pokud chodíte nalehko, doporučuju spíš nízký trekovky nebo běžečky, tvrdý pohorky mi tu přijdou zbytečný overkill. Trasa je skoupá na výhledy shora, neznamená to však, že se cestou nekocháme. Balzerův rybník, Spálený, Nový... u všech si budete chtít posedět, sundat ponožky a sníst kuřízek v chlebu (nebo vystřízlivět). 

Spaní neseme na zádech, a tak si vychutnáváme svobodný výběr nocležiště. Počasí má dneska zrovna trololo náladičku a mraky si nahoře přehazuje, jak já figurky na plátně Člověče nezlob se. Když mrakům s námi dojde trpělivost a za den popatnácté vypouští nádržku, je to akorát tak dost i pro nás. Na drzouna sbíháme louku a kempíme v nedalekém lesíku. Plácáme se po ramínku, jaké pěkné místo jsme si vybrali a vaříme večeři. 

Ráno si dávám jediný cíl – zdokumentovat hotel V lese. 

No nic, hotel je spakován a cíl si dám přes den jiný. :))

Druhý den startujeme na sluníčku a v domnění, že doženeme všechny vyhlídky, hltáme kilometr po kilometru. 

Turistická morálka postupně uvadá, počasí se střídá častěji než moje nálada, svačina dochází a cestou není žádný spásný záchytný bod. Trasu měníme za pochodu a z lesa vycházíme už v Janově, kde se naprostou náhodou zrovna chystá odjet autobus do Litvínova. Taková šance přichází maximálně jednou za 10 let, takže ji bereme, nasedáme a usínáme už na sedačkách. :)

Původní plán trasy zde.

Na přechod si náš turistický oddíl vyčlenil 5 pracovních dní. Nekombinovat túru s víkendem se ukázalo jako výborný nápad. Odměnou nám byly hory téměř bez lidí a zbytečných front u stánku s pivem. 

Odkud kam?

Putování zahájeno v obci Bílá Voda (autobusová zastávka léčebna), kam jsme se dostali z Prahy. 

Poslední krok naší cesty padl u Motorestu Skřítek v Sobotíně.

Jako velcí milovníci tabuleček a plánování jsme měli celou cestu pečlivě rozvrženi tak, že nás nemohlo nic překvapit. Překvapeni jsme sice nebyli, ale plán se nám změnil hned první den po vyhlášení 30minutového zpoždění, v jehož důsledku jsme se k výchozímu bodu dostali o 3 hodiny později.

K léčebně jsme se přece jen ale dostali, a tak se pojďte podívat, jakými krásnými místy jsme se těch 5 dní toulali. V závěru naleznete taky odkaz na trasu původního znění. :)

1. den Bílá Voda -> Borůvková hora (7,6 km)

Výhodou trasy je, že od samého začátku jdete v lese, kde se sluníčko nestává vaším protivníkem number one. I tak ale doporučuji zvídavé paprsky nepodcenit a mazat se opalovákem hezky od začátku. 

Na Borůvkové hoře najdete hned několik odpočívadel, dokonce i stánky s občerstvením (které ale v době mých návštěv byly vždycky zavřené), rozhlednu a toalety (které byly tedy taky zrovna zavřené :D). 

Na Borůvkovou horu jsme dorazili kolem osmé hodiny večer s naivní myšlenkou na pokračování v cestě. Jakmile ale došlo na vaření večeře, hned jsme se návrhu zasmáli a dohodli se, že si nedokončené kilometry vynahradíme druhý den.  

O vodu se bát nemusíte, kousek od rozhledny je studánka s velmi vydatným pramenem. Po ránu je to výborná rozcvička, kopeček je docela výživný :) (GPS lokace: 50.3879433N, 16.9046292E)

Budíček v 6.00 hod., výměna dojmů z první noci, ranní vaření ovesné kaše a šup zpátky na nohy. Počasí je opět na naší straně, a tak se dobře naladěni vydáváme na nejvyšší horu Rychlebek, kterou je Smrk (1 127 m.n.m.). 

Na některé členy výpravy (na mě) doléhá únava z nevyspání. Vidina samoobslužného baru Stříbrný pramen je tedy více než vítané zpestření naší trasy. Pramen jsme navštívili už při naší první návštěvě. Jediným rozdílem bylo množství stromů, které se oproti loňskému roku snížilo. :( Stříbrný pramen je zároveň vydatným zdrojem pitné vody, zásoby si tedy můžete doplnit i zde.

Stoupání střídá klesání, a tak pořád dokola. Lesy jsou střídavě listnaté nebo plné jehličnanů. Pořádně do těla si pak dáte při výstupu na Smrk. Navzdory zalesnění se při cestě nepěkně zapotíte. Na Smrku jsme plánovali přespat v přístřešku, a tak jsme věděli, že pro dnešní den je to náš poslední kopeček. K našemu překvapení ale nahoře žádný přístřešek nebyl. No nic, hlavně, že neprší! :) 

I tady můžete doplnit zásoby vody. My použili zdroj studánky Brousek (GPS lokace: 50.2250000N, 17.0284611E).

3. den Smrk -> Vřesová studánka (18,6 km)

4. den Vřesová studánka -> Jelení studánka (24,1 km)

Předposlední den chůze byl ve znamení odpočinku. Výjimkou byla asfaltová cesta ze Švýcárny na Praděd, která pokračovala do sedla. Žádné kameny ani drsné kořeny nerozpálí chodidla tak, jako právě asfalt. Naštěstí utrpení skončilo hned po obědě v chatě Barborka, odkud jsme chvíli šli po stezce Bílé Opavy. Od této chvíle jsme procházeli nejhezčími místy. Pocit naprosté svobody a uvolnění přišel s nástupem na hlavní hřeben Jeseníků, který se táhne přes Vysokou holi, Velký Máj a Jelení Hřbet až k Jelení studánce. Nádhera srovnatelná s hřebenem Nízkých Tater.

5. den Jelení studánka -> Motorest Skřítek (6 km)

Poslední noc na treku jsem odpadla krátce po západu slunce, ale vstávat se mi nechtělo vůbec. Těšila jsem se sice na pořádné jídlo. Sladké i slané. Teplou vodu a hřeben, bylo mi ale jasné, že ihned po příjmu hygienické radosti budou moje nožky chtít trajdat po kopečkách, lesích a loukách. Na posledních 6 km byl hlášen déšť, my mu ale utekli a užívali si poslední chvilky v horách. 

Jakmile jsme se usadili v Motorestu Skřítek a objednali si kapučíno, začalo lejt jak z konve. 

Motorest Skřítek je oblíbeným výchozím bodem pro přechod Jeseníků, budete-li ho mít po cestě, určitě se zastavte na oběd nebo večeři, neb jídlo je fantastické. Do nás oběd zahučel raketovou rychlostí, že jsme se museli dorazit náloží borůvkových knedlíků. A panečku, ty vám byly! 

Výškový profil celkové trasy: 3 411 m ↑a 2 910 m ↓ 

Trasa celkem: 83,9 km

Místa k přespání: Borůvková hora, Smrk (už tam není přístřešek), Vřesová studánka (má i půdu), Jelení studánka. Cestou ale najdete spoustu jiných skvělých přístřešků, stačí projet kurzorem mapu. :)

Odkaz na trasu zde.

Trasa po dnech, jak jsme původně zamýšleli jít:

1. den

2. den

3. den

4. den

5. den

A máte rádi dřevěné chodníčky, řetězy a výstupy po žebřících? Jeďte do Jizerek! Máte rádi místa, kam nechodí davy lidí? Jeďte do Jizerek! Rádi spíte venku, ale místo širáku dáte přednost přístřeškům a útulnám? Jeďte do Jizerek! 

Jestli vás tohle nepřesvědčilo nazout si toulavý botky a vyrazit ven, tak mrkejte, o co všechno vás ten Netflix připraví. A pokud se domů nevrátíte s bolavýma nohama, kyčlemi, palci u nohou a puchýři, pak vám nevěřím, že jste to dali po svejch! :D 

Přístřešek u Sedla Holubníku